První krize, pořád bez wifi a šílený účet od Vodafone

Příšla na mě první krize...nějak na mě dolehla samota, cizí prostředí a cizí jazyk. Tak jsem bez nálady. Připojení na wifi se taky nějak oddaluje, takže mě to moc nepovzbuzuje. Potřebuji si s někým pořádně popovídat česky :-)

Navíc zjišťuji na účtu Vodafone, že i přes to, že jsem včera volala přes wifi, mi naskočil šílený účet. Na internetu narychlo zjišťuji, že jejich datové balíčky jsou neskutečně nevýhodné a drahé. A navíc nechápu, proč mi to účtovalo data, když jsem jela přes wifi. Fakt levný telefonát :-(
Nedaří se mi to na telefonu nastavit, budu si muset pořídit sluchátka k NB na skype.

Divný den, snad mě to rychle přejde :-D

Výlet, nevýlet do LA a večer hospoda

Tentokrát se chystáme do LA hned ráno. Anav. jede na lekci harmonia, kterou vyučuje Ind, který píše hudbu i pro Bollywood. Tak se s ní a dětma přibírám, abych jako poznala ještě něco jiného z CA. To ještě netuším, že v podstatě budu 2 hodiny na highway, přijedeme do určité čtvrti LA, do Orange a pojedeme zpátky :-)...a budu muset konverzovat anglicky celou cestu.

Výuka byla docela zajímavá. Je to docela těžké, hlavně když se musí k tomu zpívat a to myslím indický zpěv, který je úplně jiný, než západní. A hlavně, musí prý při tom ještě dýchat :-) Fakt nezávidím. To bych se naučila asi až v příštím životě :-)

Vlastně jsem zapoměla ještě na jeden zážitek z LA a to lunch v nějakém velkém obchoďáku. Je tam spousta obrovských restaurací, takže je docela problém si vybrat, kde se najíme. Anav. se tady potkává se svou kamarádkou. Nakonec vybíráme indickou restauraci. Je fakt, že to mě napadlo jako první, dlouho jsem neměla originál indické jídlo, takže na to se těším a Anav. má radost, že budu jíst :-) 

Jdu se projít kolem dokola, ale moc daleko jsem nedošla. Objevila jsem tam wifi, takže se hned pokouším připojit na telefon a volat přes skype domů. Signál je výborný, takže celou dobu trávím kecáním na telefonu a nic jsem z blízkého okolí neviděla. Tak alespoň pár fotek parkoviště před shopping centrem :-) Alespoň nějaké fotky, ne? :-D Jsem fakt turista, fotím, každou blbost.

Zpátky se vydáváme kolem druhé hodiny, cesta je celkem pomalá, protože začínají traffics. Což je prý tady standardní. Jedeme ještě na 2 místa na nákupy, což se zdržuje a všichni začínáme být unavení. Jako první míříme do Starbucks na kafe a čaj. 

Hledáme cestu do obchodu, kde bude Anav. kupovat wifi router. Špatně odbočila, takže jsme vyjeli na dálnici a musíme se vracet prvním exitem. Nakonec to najdeme a jdeme nakupovat. Nákup je  strááášně dlouhý, protože Anav. si necháva vysvětlovat, který má koupit a potom to ještě konzultuje s M. po telefonu. Nudím se, tak jdu nakonec s D. hrát Wii, což mi moc nejde, ale nakonec to je docela sranda. Skoro se od toho nemůžu odtrhnout.

Konečně odjíždíme úplně vyčerpaní. D. chce jít večer ještě do hospody na jídlo, ale Anav. mi vysvětluje, že asi nepůjdem, protože tam nebude volno. Docela to i vítám, nejraději bych zalezla do postele. 

Nakonec se po příjezdu rozhodnou jít i bez rezervace místa. Nadšená teda moc nejsem. Jsem ale ráda, že jsme tam šli. Hospoda je úžasná – jak na divokém západě, plná hospoda lidí a hrající kapela – rock´n´roll a country. Je to super. 

Sedáme na židle před podiem a M. jde koupit pití. Prý mám vyzkoušet Margharitu, je to sice s alkoholem, ale zkouším – recept : Tequilla, orange liquer, lime juice, soda, led a na kraji kelímku sůl. Super pití, jsem z toho hned opilá. 

Nad čím se ještě pozastavuji je to, že se tady pije ze zavařovaček, myslela jsem, že jenom Číňani pijí čaj ze zavařovaček a najednou to vidím tady :-) Už jsem si to nestihla nafotit.

Zážitek – jdu na záchod a samozřejme nápisy, kterým nerozumím. Naštěstí nějaká ženská vlezla do nějakých dveří, tak jsem tam hned vlezla taky. Dozvídám se, že to je španělsky název pro kobylu a koně. No vtipné. Hospoda je z 40. Let. Super zábava. Ještě jsem stihla nafotit pár fotek venku a jednu vevnitř, potom mi klekla baterka ve foťáku. Říkám M. že tady musíme znovu zajít. Zůstáváme asi do půl deváté a potom jedeme domů. D. je unavený a já jsem docela "šoufl" z toho pití. 

Na co myslíte, že se nejvíce těším?! No přece, až mi zapojí wifi!!!

Nemám internet, nemám hlad, cockroaches a jiné

Po všech těch zážitcích mi stejně chybí internet, myslím tím, že se můžu připojit přes wifi na mém notebooku. Používám jejich pouze na vyřízení emailů apod. a to na jejich laptopu, který mají v ložnici...a na anglické klávesnici. Vzdala jsem se používání diakritiky, ale co mě nejvíc rozčiluje, je přehozené Z a Y. Musím to neustále opravovat. Začínám být z této situace nervózní :-) ...že by mi civilizace přece jenom chyběla?

Z nějaké záhadné příčiny nemám ani hlad, takže Anav. je naopak nervózní ze mě :-) Říká mi, že jako matka je spokojená, až když všichni všechno mají a jsou pořádně najezení :-D Mě to naopak nevadí, aspoň se tím nemusím tolik zatěžovat. Spíš se hrozím toho, až se plně adaptuji a přejdu na jejich stravu. Muffins, bagels s cream cheese, bílý chleba s různými pomazánkami, mléko, half&half, vajíčka na různé způsoby apod.,prostě samé "málo kalorické" jídlo :-)) Ale abych nebyla nespravedlivá, hodně tady jí čerstvé zeleniny a jiných zdravějších jídel, ale rýpnout jsem si trochu musela. Moje nejoblibenější jídlo je čerstvá baby carrot, na tu jsem se nejvíce těšila.

Cockroaches (švábi) - tak ti se tady objevili zrovna, když jsem přijela. Bylo mi vysvětleno, že se vždycky objeví a potom hned zase zmiznout. Tak jsem je prostě musela zažít na všechny způsoby. Nejhorší zážitek pro mě byl, když mi hned druhou noc pod peřinou něco lezlo po noze. Myslela jsem, že se zblázním, zvlášť, když jsem v té tmě neviděla co to je a nechtělo to ze mě spadnout, šok. Na druhý den jsem našla jednoho ve vaně, zrovna, když se jdu sprchovat. Fakt, proč zrovna lezou za mnou? :-) Ale podle vyprávění Anav. jsem měla ještě štěstí, jí přeběhnul přes tvář a nos, takže prý skákala z postele, vyhazovala peřinu a nemohla ho najít. Mě jenom přeběhnul ještě jednou v noci přes ruce. Fuj!!! Ještě, že už jsou pryč.

Naštěstí s jinými zákeřnými živočichy jsem zatím nepřišla do styku, teda skoro. Když jsme jednou přicházeli večer ke dveřím, tak M. tam něco zabíjel, prý "černá vdova", tak jsem ji viděla jenom rozpláclou na botě :-D
Z vyprávění se akorát dozvídám o hadech a škorpiónech. Nebo o kojotech, kteří chytají ve smečkách zdejší králiky, no úžasné vyprávějí. Jak prý vyjí, najednou ticho a znovu zvuky, tentokrát zabíjeného králika.

Jedno odpoledne se mi konečně podařilo ty zdejší zvířatka vidět, naštěstí jenom ve zdejším muzeu přírody, kam mě vytáhly děti. Takže hned u vchodu jsem viděla toho kojota s králíkem v hubě (vycpaného)! Až mi přeběhnul mráz po zádech. V další místnosti jsem mohla vidět živé místní hady, leguány, škorpióna, nějakého hraboše, ropuchu a ještěrky. Ještě, že jsou v teráriu.
Ohromilo mě neskutečné množství minerálu, tak tady jsem si vzpomněla na Lenku. Byla by v "sedmém nebi". Byly tu šutry, které jsem nikdy neviděla a v docela velké velikosti. No prostě krása! Pozdravuji Lenku :-)))

Zítra se chystáme na takový "výlet, nevýlet" do LA, ale co je na tom nejdůležitější, jdeme kupovat modem na wifi!!!! Konečně se pořádně připojím se světem :-)))

Další den v poušti...

...tak mám další možnost se podívat do pouště. M. musí něco pozařizovat ve městě a u přátel. Proto toho ráda využívám i příležitosti se dozvědět nové informace. Mělo to být na krátkou chvíli, ale netušila jsem, že tam zůstaneme až do večera. Naštěstí si sebou bereme nějaké jídlo :-)

Zastavujeme na benzín, který je tady mimochem neskutečně levný. Při přepočtu na české koruny to je o polovinu méně na litr, než u nás. Už chápu, proč všichni mají auta. Nabíráme kromě benzínu ještě vodu, což je tady docela důležité. Mají na to takové speciální automaty, dáte tam svou nádobu, vhodíte mince a začne téct voda :-)

Po cestě mi M. povídá informace o místním známém stromě, který snad roste jenom tady v okolí. Jde o Joshua tree. Říká, že než vyroste jedna větev, tak to trvá 20 - 50 let. O délce se prý pořád vedou spory. Ale i tak, když se rozhlížím ve městě kolem dokola, tak se nestačím divit. Tady jsou ty stromy (rostliny) opravdu obrovské. Budu je muset příště vyfotit :-) 

Zatím alespoň fotka z pouště.

 Měla jsem dneska možnost strávit více času lezením po kamenech a hledáním různých zákoutí a dalších výhledů na poušť. 

Fotila jsem zase všechno možné, asi pořád dokola. Ale místem jsem opravdu okouzlená.

Chvíli jsem relaxovala a koukala kolem sebe, pozorovala ještěrky. Zjistila jsem, že ty khaki ještěrky jsou strašně splašené. Opodál vedle mě se ale objevila taková velká černá, která vůbec neměla strach. Spíš jsem měla strach já, protože se zničehonic přibližovala rychle mým směrem. A protože jsem netušila, jestli je v pohodě, tak jsem jí radši odkázala trochu dál ode mně. Furt tam seděla a koukala na mě. Tak jsem koukala taky na ní a fotila jí :-)

Když jsem si tak seděla na kameni a koukala "do blba", tak zničehonic kolem mě proletěl nějaký divný velký čmlák, alespoň tak bzučel. Dívala jsem se tím směrem a zjistila, že to není čmelák, ale místní kolibřík. Zrovna jsem seděla u kytek, které byly pro něho vhodné ke sběru. Nestačila jsem se divit :-) Byl moc daleko ode mně a proti slunci, takže není na fotce :-(

K večeru začal foukat vítr a byla docela zima, musela jsem si vzít mikinu. Vrátili jsme se kolem devíti a opět mi ten dlouhý pobyt venku a časový posun dal zabrat. Byla jsem úplně hotová tak jsem šla bez jídla hned spát.

Ještě jsem se od Ana. dozvěděla, že D. (starší klučina) mě postrádal, když jsem ho nebyla s Anav. vyzvednout ze školy. Asi jsem pro ně takový trochu exot :-)

Další obrázky...

První seznámení s pouští

Další den se vydáváme na krátký výlet do pouště-hor. Cestou zastavujeme u nějaké hospody, kde se potkáváme s kamarády mého hostitele. Dozvídám se, že žijí v poušti, kde máme zrovna namířeno a že se živí výrobou keramiky. Začínám být zvědavá, jak se žije v poušti, protože to zatím kolem vypadá, jako "země nikoho".  

Nestihla jsem si nafotit pořádně okolí cesty, tak alespoň koukám kolem sebe a neustále se divím, jak tady můžou lidé bydlet. Dozvídám se, že většinou nemají ani vodu, ani elektřinu. Vodu dovážejí a elektřinu vyrábějí solárními panely. 

Odbočujeme na "polňačku", tady by to asi bylo na "pískačku" :-) a pokračujeme po nezpevněné cestě a přes různé díry dál do pouště. 

Nechápu, jak se tady může někdo vyznat a neztratit se. Hlavně, kolem dokola ani "živáčka", občas nějaký domek mezi houštím. Všude ale mají označený soukromý pozemek. Půda se tady dá koupit a cena závisí na lokalitě (jestli je atraktivní, v dobrém místě, hezká - asi podle toho, kolik křoků tam roste apod.). No, mě připadá všude stejná :-) Písek, kameny a nějaké křoky. 

Nicméně jsem z prostředí nadšená a nejraději bych hned všechno fotila. Ale pořád uháníme cestou necestou.

Konečně jsme v cíli. Vystupujeme a nadšením začínám hned všechno fotit. Ptám se na místní havěť, jestli si mám dát speciálně na něco pozor. Prý nemusím, hady moc nepotkám, ale přesto mám koukat pod nohy. Tak šlapu do hor po cestičce mezi křočky.

Koukám pod nohy, protože mi nějak podezřele ujíždějí (jsou tady samé nory místních hlodavců). Ale žádného jsem nepotkala. Jediné živočichy, které jsem tady zahlídla, jsou mrštné ještěrky (jejich barva je khaki). Moc se mi nedaří je nafotit.

 Jsme tady dneska jen krátce. Večer se chystáme koupat se v nedalekých minerálních teplých a studených pramech. 

Tak se snažím co nejvíce toho nafotit. Moc se mi to tady líbí a nakonec si dovedu představit, že bych tady trávila delší dobu. Krajina je zvláštní, až mysticky tajemná. A hlavně ten klid, žádná civilizace kolem dokola :-)

Zajímají mě hlavně místní rostliny, protože později už z nich budou jenom uschlotinky. Proto tolik obrázků s rostlinnou tématikou :-)

Brzo se vracíme, balíme věci na koupání a vyrážíme se koupat do místních známých minerální pramenů. Skvělá relaxace, několik menších bazénů s různě teplou vodou pod širým nebem a jeden větší na plavání. Vítám ty teplejší bazény, protože tady fouká nepříjemný silný a studený vítr.

Začínám být ale unavená a opět doléhá časový posun. Přijíždíme domů kolem devíti a jdu hned do postele. V noci se opět budím a nemůžu se pořádně vyspat. Ach jo :-(

Cesta do pouště a první den v Californii

Proplétáme se mezi lidmi, jdeme k autu a vyrážíme do noci. Snažíme se vyjet z kolony aut kolem letiště. Dostáváme se na highway I-10E, kde počítám, kolik pruhů tady v jednom směru je, je jich šest. Super. 
Po studiu dopravních předpisů na internetu zjišťuji, že jsou highway North, South, East, West, takže mi jedeme směrem East po desítce. 

Při představě, že v tomu budu jezdit, jsem se orosila. Dozvídám se, že se předjíždí z obou stran.

Cestou jdeme ještě nakoupit něco na jídlo a hledáme Baja´s – mexický fastfood, máme hlad. Nakonec zjistíme, že už je všude zavřeno, tak vyrážíme směr poušť. Koupili jsme takové zajímavé preclíky plněné arašídovým máslem, asi další specialita ameriky :-) Chutná to moc doře, alespoň teď, když jsem hladová.

Cestou se dostaneme do zácpy, musíme nabrat benzín a zjišťuji, že je venku šílená zima a vítr. Horší jak v Čechách. A to my bylo řečeno, že je tady teplíčko. Domů se dostaneme před půlnocí. Vítám se s Ana., ženou mého známeho a jdu spát, jsem úplě k.o. 

Cesta, časový posun na mě dolehla!

Druhý den se seznamuji s okolím, domácností, kde teď budu nějakou dobu přebývat a obchodem nahoře ve městě (bydlíme totiž na vesnici :-). Město mi stejně připomíná větší vesnici, jako všechno tady dokola. V marketu mě překvapuje obrovské množství druhů zeleniny. Dozvídám se, že se hodně toho pěstuje v CA, takže proto ten výběr.

Měla jsem obavy z toho, že nebudu vůbec nic rozumět. Obavy byly na místě :-) Naštěstí Ana. pochopila, že musí na mě mluvit pomalu a jednodušeji. Dělá si z toho srandu. No co, alespoň rozumím a dorozumím se :-)

Odpoledne jdeme vyzvednout děti ze školy, mají to super, je to asi deset mimunt chůzí od domu, ale jako správní američani, jedeme pro ně autem. 

Koukám kolem dokola a jsem překvapená z krajiny. Nejvíce mě udivil pohled od domu na zasněženou horu.

Děti jsou skvělé. Velmi živé (často používají velmi hlasitě: Don´t push me!!!!), upovídané a vůbec jim nerozumím :-O Mluví strašně rychle, takže je Ana. musí upozornit, aby mluvily pomalu, tak to je legrace. No a nejmladší mluví prostě blbě, neumí vyslovit S a další, takže si musím domýšlet, co to asi znamená :-)

Opět na mě dopadá časový posun, jdu si lehnout a probouzím se až na večeři, což všechny udivilo. Počítali s tím, že se probudím až ráno. Že by neměli dost navařeno? :-)) 

Stejně po večeři jdu znovu spát, v noci se budím (v Čechách se už vstává) a tak to probíhá celou noc. Šílené! Jsem tzv. úplně mimo. Prý se říká, že "duše" zůstává ještě dlouho "doma", než se přemístí za tělem :-) Tak ta moje tam asi ještě sedí!! 

Dozvídám se, že než si zvyknu na časový posun, tak mi to bude trvat tak týden a více. Super vyhlídky na to, jak budu "mimo".

V letadle do LAX a přílet

Konečně usedám do sedačky, zjišťuji, že sedím uprostřed a čekám, kdo si ke mě přisedne. Letadlo je už plné a zatím nikdo nedorazil. Nakonec se nestačím divit, přisedá ke mě ten mladý pár z Ruzyně. Sranda. Domlouvám se s něma, že si sednu na kraj, aby mohli být spolu. Strategicky usedám do uličky.

Přemýšlím o tom, že mě čeká 11-ti hodinový let. Budu mít asi osezený zadek. Dostala jsem rady na cestu. Prý mám hodně pít, sundat si boty a čumět na filmy :-) Jsem vybavená veškerým možným čtením. Nakonec ho ani nevyužiju, akorát mi překáží v přihrádce přede mnou. 

Rozjíždíme se a vzlétáme. Zase pro mě zážitek :-) Po chvilce zase letušáci a letušky rozdávají občerstvení, dle rady se vybavuji veškerým možným pitím. No ještě, že sedím u té uličky, protože chodím furt na záchod. 

Prozkoumávám, co jsme dostali za výbavičku. Deku, fusekle (to se mi bude hodit, když si sundám ty boty :-), takové ty klapky na oči, když se spí (stejně jsem do dneška nepochopila, jak to může někdo používat :-), sluchátka - tady přemýšlím, kam mám konektor strčit, tak hledám najakou díru, potom tam je miniaturní zubní kartáček a pasta na zuby (to asi nepoužiji, že bych si to vzala na další cestu? :-)) a nějaké katalogy, ty fakt asi nevyužiji. 

Koukám na lidi kolem dokola, zaujala mě jedna indická stařenka, malá, scvrklá, zhrbená. Nechápu, že to zvládá. Celá se třese. Ještě než jsme vzlétli, tak spí. Asi ji dali nějaký prášek na spaní :-)

Po nějaké době začíná další kolečko občerstvení, tentokrát oběd. Trvá jim to strašně dlouho než všechno rozdají, takže to pozoruji a nenudím se. Žádám je o další a další pití a studuji, jak použít televizi. Samozřejmě cikám na všechny možné programy televize, filmů, rádia a hudby. Vybírám si nakonec Avatara. Asi 3x mi to přerušili, tak mě to přestalo bavit.

Páreček moc se mnou nekomunikuje, tak jsem ani nenavázala s něma hovor. Jediné o čem se bavíme je, jestli je můžu pustit na záchod :-) 

Po obědě se zhasínají světla, zatahují clony na okýnkách, jde se prostě spát. Během té doby se nic zajímavého neděje. Chodím si pro pití, chvíli spím, chodím na záchod se protahovat. Až nakonec zjistím, že to uběhlo nějak rychle a budeme za chvíli přistávat.

Musím říct, že rady byly výborné, nohy ani hlava mě nebolí :-)

Přistáváme, jdeme na odbavení, další fronta. Tentokrát jsem netušila, že to bude tak strašně dlouho. Nakonec jsem na řadě, čeká mě skenování všech prstů na pravé i levé ruce, focení a odpovídání na zvědavé otázky, jako proč jsem tady, co tady budu dělat, jak dlouho. Když jsem řekla jak dlouho, tak se na mě podíval a zeptal se, jakou mám práci, asi mě tak trochu podezříval. Naštěstí je vše v pohodě a můžu si vyzvednout kufr. 

Kufr naštěstí dorazil a těším se ven. A k mému překvapení další šílená fronta, celní odbavení. 

Samozřejmě jsem si stoupla do té nejdelší fronty, protože jsem nevěděla, že musím projít ještě jednou kontrolou.

Nakonec jsem po hodinovém odbavení a 40min. zpoždění venku. Vycházím, rozhlížím se kolem dokola a nechápu co se děje, všude na mě čumí spousta lidí, připadám si jako nějaká filmová hvězda. Procházím dlouhým kordonem těchto čumilů a přemýšlím, jak v tom davu najdu známého, který mě má vyzvednout. Je to nemožné ho zahlédnout, tak spoléhám na to, že uvidí on mě. 

Viděl! Takže šťastný přílet. Musím ještě absolvovat další dvou hodinovou cestu do pouště. 

Chtěla jsem si letiště a noční LA vyfotit, ale dopadlo to takhle :-)

Přílet do Londýna, čekání na odlet a odlet do LAX

V letadle si všímám před sebou Čecha, který letí také do USA a studuje místní podmínky. Zjišťuji, že letí do Washingtonu a má na přestup opravdu chvilku. Moc mu to nezávidím. 

Let probíhá v klidu, neustálé ukazují jak rychle letíme, a v jaké výšce. Letušky a letušáci rozdávají občerstvení. Asi se jednomu líbím, tak mi strčí plnou hrst čokolád (nebo snad vypadám hladově? :-)


Po celkem krátké, bezproblémové cestě do Londýna přistáváme. Strašně dlouho čekáme na vystoupení z letadla. Nakonec lezeme zadním vchodem, takže jsem skoro první na řadě. Překvapilo mě, že normálně vystupujeme po schodech dolů do autobusu. Ale to je Londýn. Jedeme dlouho kolem dokola Terminálu 5, kde nakonec vysedneme a jdeme dloooouhou cestou, vlastně ani nevím kam. Orientuji se jen podle nápisů, jeden had lidí doletěl do Londýna a druhý, ve kterém se šinu taky, jde k přestupovému odbavení. To ještě nevím, co mě čeká. Zase dlouhá řada lidí. 

Dostávám se na řadu, přede mnou je opět ten Čech, který letí do W. Paní ho zastavuje, nevím, co se děje. Nechává ho čekat a někam volá. Lituji ho, protože má snad 20 min. na doběhnutí k letadlu a to ho čeká ještě osobní prohlídka. No snad to stihnul :-)

Procházím v pohodě a zase řada na osobní prohlídku, opět vytahuji z nacpané tašky notebook (příště ho fakt musím zabalit jinak :-), opět pípám, takže další omacávání...naštěstí mi nic nenašla ;-)

Terminál 5 je obrovská hala, plná obchodů, restaurací. Ani se nesnažím to tentokrát celé projít. Sedám a pozoruji lidi kolem dokola a ke které gate půjdu. Trvá to strašně dlouho, až nezvykle dlouho, než gate vyhlásí. Nudím se, doufám, že gate nebude někde daleko, např. B, kde se jede někam výtahem, jak jsem si všimla.

Samozřejmě B. Příště si už nebudu nic přát :-) Jdu k výtahu, jedeme dolů do -2. patra a přemýšlím, kde přistaneme. Vylezu a vidím něco jako podzemní metro. Nasedám, jedeme chvilku, vysedám, jedu jezdícíma schodama nahoru a hledám, kde je naše gate. Někde daleko před náma. No se fakt nachodím a najezdím. 

Usedám do sedačky a čekám, už by nás měli za chvíli pustit do letadla. Zkouším se připojit na wifi přes telefon, daří se, tak píšu na facebook, že jsem v pohodě doletěla do Londýna a čekám na odlet do LAX. Začínám se trochu obávat, už jsme měli dávno sedět v letadle a nic se neděje. Ani žádné hlášení. 
Nakonec se gate otevře a už vím, že letím do Californie. Se zpožděním, ale přece! 

Do poslední chvíle jsem byla v napětí, co se všechno po těch událostech stane. Vypadá to, že je mi přáno odletět :-) 

Odlet z Prahy do Londýna

Po dvou dnech, strávených v Praze, se chystám na letiště. Naštěstí bydlím kousek od letiště, takže si volám taxíka a jsem za deset minut na Ruzyni. Taxikář se směje, že je to jeho nejkratší cesta :-) Jsem tam o něco dříve a musím čekat na číslo přepážky, kde budu odbavena. Dávám si kafe ve Starbucks za pražské ceny a nechávám si zabalit kufr.

Pořád čekám, jestli odlet bude v pohodě nebo ne. Stačilo mi, když mi v pátek volala paní ze S.A., že mi musí můj let posunout z 8.00 na 12.15. Docela jsem se zapotila, když se mi v telefonu představila. Řekla mi, že mám štěstí, protože některým klientům museli kvůli stávce v British Airways zrušit lety.

Po odbavení jsem si teda aspoň trochu oddechla, že pravděpodobně odletím. Vlezla jsem do bezcelní zóny a samozřejmě to prošmejdila a pozjišťovala, kde co mají zajímavého. Naštěstí to je tady malé :-) Jelikož jsem po tom kafi měla žízeň, vlezla jsem do shopu, kde jsem zahlídla vodu, musím říct i značku Bonaqua za 40,- Kč/0,5 l. Po cenách v Praze mě to ani moc nepřekvapilo. Spíš jsem měla šok při pohledu na cenu Evianu 120,- Kč. :-) Nezdá se mi, že by tady měly zajímavé ceny pro nákup čehokoli

Čekám na otevření gate a osobní prohlídku. Všímám si mladého páru přede mnou a odhaduji, kam letí a jestli jsou Češi (trochu se asi v té frontě nudím :-) Po vystání dlouhé fronty se dostávám na řadu a samozřejmě musím ze své nacpané tašky vytáhnout notebook, což mě moc netěší, protože na to mám místo tak akorát a budu to muset znovu balit. Jelikož mi cosi píplo, tak mě paní omacává od hlavy až k patě. Skvělý zážitek, zvlášť, když se na mě dívá spousta čekajících lidí.

Odlétáme do Londýna. Hurá. První cesta probíhá dobře. Těším se na rozjezd letadla a odpoutání se od země. Je to jak na horské dráze a mám radost jak malé dítě. Z Londýna to už nebude taková zábava, jelikož letíme s o něco málo větším letadlem :-) Tak si to užívám!