V letadle do LAX a přílet

Konečně usedám do sedačky, zjišťuji, že sedím uprostřed a čekám, kdo si ke mě přisedne. Letadlo je už plné a zatím nikdo nedorazil. Nakonec se nestačím divit, přisedá ke mě ten mladý pár z Ruzyně. Sranda. Domlouvám se s něma, že si sednu na kraj, aby mohli být spolu. Strategicky usedám do uličky.

Přemýšlím o tom, že mě čeká 11-ti hodinový let. Budu mít asi osezený zadek. Dostala jsem rady na cestu. Prý mám hodně pít, sundat si boty a čumět na filmy :-) Jsem vybavená veškerým možným čtením. Nakonec ho ani nevyužiju, akorát mi překáží v přihrádce přede mnou. 

Rozjíždíme se a vzlétáme. Zase pro mě zážitek :-) Po chvilce zase letušáci a letušky rozdávají občerstvení, dle rady se vybavuji veškerým možným pitím. No ještě, že sedím u té uličky, protože chodím furt na záchod. 

Prozkoumávám, co jsme dostali za výbavičku. Deku, fusekle (to se mi bude hodit, když si sundám ty boty :-), takové ty klapky na oči, když se spí (stejně jsem do dneška nepochopila, jak to může někdo používat :-), sluchátka - tady přemýšlím, kam mám konektor strčit, tak hledám najakou díru, potom tam je miniaturní zubní kartáček a pasta na zuby (to asi nepoužiji, že bych si to vzala na další cestu? :-)) a nějaké katalogy, ty fakt asi nevyužiji. 

Koukám na lidi kolem dokola, zaujala mě jedna indická stařenka, malá, scvrklá, zhrbená. Nechápu, že to zvládá. Celá se třese. Ještě než jsme vzlétli, tak spí. Asi ji dali nějaký prášek na spaní :-)

Po nějaké době začíná další kolečko občerstvení, tentokrát oběd. Trvá jim to strašně dlouho než všechno rozdají, takže to pozoruji a nenudím se. Žádám je o další a další pití a studuji, jak použít televizi. Samozřejmě cikám na všechny možné programy televize, filmů, rádia a hudby. Vybírám si nakonec Avatara. Asi 3x mi to přerušili, tak mě to přestalo bavit.

Páreček moc se mnou nekomunikuje, tak jsem ani nenavázala s něma hovor. Jediné o čem se bavíme je, jestli je můžu pustit na záchod :-) 

Po obědě se zhasínají světla, zatahují clony na okýnkách, jde se prostě spát. Během té doby se nic zajímavého neděje. Chodím si pro pití, chvíli spím, chodím na záchod se protahovat. Až nakonec zjistím, že to uběhlo nějak rychle a budeme za chvíli přistávat.

Musím říct, že rady byly výborné, nohy ani hlava mě nebolí :-)

Přistáváme, jdeme na odbavení, další fronta. Tentokrát jsem netušila, že to bude tak strašně dlouho. Nakonec jsem na řadě, čeká mě skenování všech prstů na pravé i levé ruce, focení a odpovídání na zvědavé otázky, jako proč jsem tady, co tady budu dělat, jak dlouho. Když jsem řekla jak dlouho, tak se na mě podíval a zeptal se, jakou mám práci, asi mě tak trochu podezříval. Naštěstí je vše v pohodě a můžu si vyzvednout kufr. 

Kufr naštěstí dorazil a těším se ven. A k mému překvapení další šílená fronta, celní odbavení. 

Samozřejmě jsem si stoupla do té nejdelší fronty, protože jsem nevěděla, že musím projít ještě jednou kontrolou.

Nakonec jsem po hodinovém odbavení a 40min. zpoždění venku. Vycházím, rozhlížím se kolem dokola a nechápu co se děje, všude na mě čumí spousta lidí, připadám si jako nějaká filmová hvězda. Procházím dlouhým kordonem těchto čumilů a přemýšlím, jak v tom davu najdu známého, který mě má vyzvednout. Je to nemožné ho zahlédnout, tak spoléhám na to, že uvidí on mě. 

Viděl! Takže šťastný přílet. Musím ještě absolvovat další dvou hodinovou cestu do pouště. 

Chtěla jsem si letiště a noční LA vyfotit, ale dopadlo to takhle :-)