Morro Bay_pokračování

Ráno jsem se probudila dobře vyspaná a zjistila jsem, že ve spacáku mi nebyla vůbec zima. 

Po snídni jsme šli všichni na pláž, kluci do vody surfovat a my ženské jsme šli na dlouhou procházku směrem ke skále. Klukům se moc nechtělo, ale když jim Maria řekla, že dostanou nějaké sladkosti, tak se toho chytli a začali závodit, kdo se nejrychleji nasouká do neoprenu (wetsuit). Byli srandovní. Chvíli jsme je potom pozorovali, jak se jim daří udržet na prkně.

Procházka byla docela dlouhá, pozitivní na tom bylo, že nám bylo teplo. Cestou jsem sbírala úžasné "mušle", tzv. Sand Dollars. Nikdy jsem to předtím neviděla. Někdy mě příroda udivuje, co všechno je schopna "vymyslet" :-) Nasbírala jsem plnou kapsu "dolarů". 

Fotila jsem i místní ptactvo, které bylo hodně početné a smáli jsme se rackům, kteří čekali až opadne vždycky voda a začli nožičkama hrabat v písku. 

Došli jsme až ke skále, kde bylo docela živo. Parkují tady asi všichni surfování chtiví. Taky jich ve vodě bylo docela hodně. Nechápu, jak se někomu může chtít v té zimě do vody, ale jak mi bylo vysvětleno, tak ten neopren udržuje hodně teplo (což je asi logické, že :-) Chvíli jsme pozorovali veverky, které byly docela nebojácné a přišli nám až k nohám. Jedna byla obzvlášť vydařená, obrovká a tlustá. Tak jsme se smály, že to je jejich King :-)

Po návratu z dlouhé procházky jsme zjistily, že máme všichni docela hlad a kluci nejvíce. Maminy se rozhodly místo vaření, zajet do města na lunch. Zastavili jsme se ještě k nějaké škole, protože kluci si chtěli zajezdit na skateboardu a koloběžkách. Tady jsme je nechaly a jeli nakoupit oběd. Opět místní mexická restaurace, pro změnu Buritos, tzn. zase fazole :-) Tolik fazolí, co jsem tady snědla, jsem nesnědla snad za celý rok. Tady jsem se domluvila, že zůstanu ve městě a později mě A. vyzvedne. Vzala jsem si oběd sebou a vyrazila na obhlídku městečka.

Trochu jsem obešla hlavní ulici s nějakými obchody, ale nebylo tady nic moc zajímavého, proto jsem se vydala zpátky do přístavu. Tady to už bylo mnohem zajímavější, hlavně jejich stavby. Prošla jsem celou hlavní ulicí kolem vody až k nějakému parčíku, kde jsem si dala oběd a pozorovala ve vodě tuleně. Moc se mi nedařilo je vyfotit, protože se vždycky jenom nadechli a zmizli pod vodou. Kousíček se mi ale podařilo zachytit. Pořád byla zima a šílená mlha. 

Na zpáteční cestě jsem našla místní akvárium, tak jsem se tam šla podívat. Byli tam opět tuleni, které jsme mohli nakrmit a další zajímaví tvorové a ryby. Bylo to malinké, takže prohlídka byla celkem rychlá. 

Ještě mě zaujala jedna stavba svou architekturou, šla jsem se na ní znovu podívat a zjistila, že tam je Garden Gallery. Neskutečná podívaná, škoda, že jsem nemohla něco nakoupit a vzít sebou :-( 

Celé městečko jsem nestačila projít, protože mi zavolala A., že jedou do vedlejší vesnice, kde je taky pláž a hlavně sluníčko, jestli chci jet s něma. Kdo by nechtěl, že. V takovém počasí. Akorát jsem si říkala, jak tam budu vypadat taková navlečená, protože jsme se už nezastavovaly v kempu a jely rovnou tam :-) Těšila jsem se, že se konečně vyhřeji na sluníčku. A opravdu, sotva jsme překročily hranici Morro Bay, objevilo se slunce. To fakt nechápu. Dorazily jsme na pláž, vybalili jsme všechno z auta. Kluci šli opět surfovat, ale nebyli moc nadšení, protože tam nebyly pořádné vlny. My jsme se rozplácly na písek a asi jsme všechny na chvíli usly, což nebylo moc dobré, protože jsme zjistily, že jsme si spálily nosy (a to jsme měly ještě sluneční brýle :-) Strávili jsme tam celé odpoledne až do večera, dali jsme si tam jídlo, a jak jinak mexické, sendviče Tacos. Byly výborné, tam už fazole nebyly :-)

Do kempu se nám moc vracet nechtělo, zima a mlha. Naštěstí jsme měli ještě dost dřeva na oheň, tak jsme rychle rozdělali a posedali kolem. Kluci opět ořezávali klacky na Marshmellows, takže máme po večeři opět sladký zákusek. Rozhodli se, že si zahrají takovou hru s kartičkama, na kterých byly různé otázky v tom smylu, jako např. Jaké si myslíte, že máte vlastnosti po rodičích, nebo ukradli jste něco někdy v obchodě apod. Kluci v tomhle byli úplně úžasní, zapojili se plně do hry a na každou otázku opravdu upřímně odpovídali. Tak jsme si povídali dlouho do noci (teda hlavně oni si povídali :-)

Na druhý den nás čekala snídaně - pancakes, balení a zpáteční cesta. Počasí se neumoudřilo a pořád byla zima a mlha. Těšila jsem se zase na slunce v poušti :-) Kempování nakonec bylo skvělé, myslím, že si to všichni užívali. 

Morro Bay - u Pacifiku

Hurá, jedeme kempovat k oceánu. Konečně uvidím něco jiného, než poušť. 

Vydáváme se na dlouhou cestu k Pacifiku, předpokládá doba v autě je pět hodin. Hrůza, ale tady to je asi normální. Jsem spíš takový vetřelec v tomto kempování, protože to je setkání třech mamin a jejich pubertálních synků :-) Chtějí totiž využít známého místa na surfování, a to Morro Bay. Tak jsem zvědavá, co mě čeká...

Cesta se protáhla skoro o dvě hodiny, dostali jsme se v LA do zácpy a po cestě máme nějaké zastávky vč. nákupu a tankování. Hledáme nejlevnější benzín, protože zjišťujeme, že na pobřeží to je mnohem dražší. Jedeme skoro celou dobu kolem pobřeží, takže brzo vidím oceán a užívám si to. Počasí se zhoršilo, jsou mlhy a je docela zima. To jsem ještě netušila, co mě čeká v cílové stanici.

Přijíždíme do Morro Bay a jsem v šoku. Je tady neskutečná mlha a strašná zima. Tak to bude super kemping. Ještě, že jsem si nabalila teplé oblečení. Na první pohled je Morro Bay asi proslavené velkou skálou na pobřeží. Je to velká dominanta, kolem které se rozprostírají pláže a přístav.

Zastavujeme se hned ve městě, protože B. si chce koupit nové "prkno" (nevím, jak se tomu u nás odborně říká :-) Po krátké procházce, kdy jsem obhlídla skálu jedeme na pláž, kde se dá kempovat. Už tam na nás všichni čekají...vybalujeme a jsme u toho strašně zmrzlí, šílená změna. 

Jdu se na chvíli projít na pláž a zjistit, co se tady dá dělat. Zjišťuji, že v podstatě nic :-) Můžu se akorát procházet nebo sedět v kempu a poslouchat tři "ženské", které se po dlouhé době sešly a musí si všechno říct :-D Naštěstí se domlouvám na zítra, že se zajdu podívat do města, tak alespoň nějaká změna.

Vracím se zpátky a dozvídám se, že jediný B. se rozhodl vyzkoušet vlny na surfování. Ani se nedivím, že se nikomu nechce v té zimě do vody.

Pokouší se navlíknout do "wetsuit" a moc mu to nejde, všichni se smějí, že už z toho rychle vyrůstá, jsou všichni tři totiž teenageres. Jdu ještě jednou s ním na pláž, abych se podívala, jak mu to jde. Moc mu to teda nešlo, ale snažil se. 

V kempu se mezitím připravuje večeře - Nachos. Je to velmi jednoduché a jak zjišťuji oblíbené jídlo. Dneska to je takové provizorní servírování, na talíř si sypeme kukuřičné krekry, na to si nabíráme ohřáté fazole, sypeme sýrem a zeleninou - rajče, avokádo, čerstvá kukuřice, cibule. Kdo to chce mi ostré, tak si k tomu může vzít salsu. Původní recept se zapéká v troubě. Mexický vliv se tady fakt nezapře, hlavně jsou všude fazole :-) 

Kluci se už těší na večer, kdy se rozdělá oheň a budou si dělat Marshmellows. Samozřejmě tuším o co jde, ale opékat na klacku jsem to viděla jenom v americkém filmu :-)) Když se to dozvídají, tak jsou nadšení, že budu dělat poprvé Marshmellows, američani, no :-D 

Rozděláváme oheň, teda kluci se toho ujali a všichni to s radostí vítáme. S večerem se ještě více ochlazuje (jak po návratu na internetu zjišťuji, přes den bylo 11 stupňů, vzpomněla jsem si na Čechy, že takové počasí je u nás taky). Shánějí se po nějakých prutech na opékání a u ohně je pečlivě opracovávají, pošťuchují se a dělají si naschály :-)) Docela sranda je pozorovat.

Vše připraveno, Marshsmellows se můžou začít opékat. Na první pokusy se pozorně dívám, abych pochopila smysl (protože mi to připadá nesmyslné :-)) Vysvětlují mi, že cílem je opéct tu "nafouklou cukrovou pěnu" dozlatova a uvnitř to má být tekuté, nevím, jak to lépe popsat. Když se to podaří, a nespadne to do ohně nebo se to úplně neuškvaří, tak se to servíruje jako náplň sendviče, který se skládá z rozpůleného sladkého krekru (speciálně pro tento účel vymyšlený), kostky čokoládu a tohoto opečeného "cukru". 

Nadšeně mi strkají prut do ruky a říkají, abych si to vyzkoušela. A. bere můj foťák a říká, že mě u toho musí vyfotit, abych prý jako měla na to vzpomínky :-D Musím říct, že první pokus teda nic moc. Trochu se mi to připeklo a přišlo mi to docela srandovní, takže když jsem se tomu smála, tak při manipulaci mi polovina upadla do ohně :-)) aspoň, jsem všechny pobavila...

Jinak chuťově to je neskutečně sladké, taková sladká tečka za večeří. Snědla jsem 2 a měla jsem fakt dost (druhý už byl do zlatova upečený :) 

Celý večer sedíme u ohně, ohříváme se a povídáme. Když nám oheň začne uhasínat, tak se jdeme připravit na studenou noc. Kluci budou spát ve stanu a my naštěstí v karavenu, kde je tepleji. Ještě v noci zjišťuji, že tady nejsou sprchy...dva dny bez mytí :-)

Big Morongo Canyon Preserve_2

Konečně jsem si našla chvíli času na další procházku po Morongo Preserve, tentokrát jsem se vydala na 2 delší trasy - West Canyon trail a Yucca Ridge Trail. 

U vchodu ještě fotím fotky hadů, abych věděla, kterého jsem tady minule viděla. Na začátku cesty ještě potkávám na uschlém stromě leguána, který se tváří, že je součástí stromu a ani se nehne, takže ho můžu v klidu vyfotit :-) Po chvíli se mi poštěstí vidět několik králíků a hrabošů, je tady docela živo.

Opět se vydávám na "suchou" cestu, do pouště a do hor, to je West Canyon trail. Jsem tady sama a užívám si zatím sluníčka, protože je brzo ráno. Začínají se objevovat opravdu hory, až se trochu děsím toho, že si tady vykračuji tak sama, protože vůbec nevím, kudy cesta povede a dostávám se  stále dál od mokřin (a civilizace, protože tyto trasy jsou frekventovanější) mezi kopce. Cesta je ale zajímavá, mám výhled jak do údolí na jedné straně, tak po chvíli na mokřiny mezi horama. Zajímavostí je, že po této cestě můžou jezdci na koních. Stopy tady po nich nějaké zůstaly :-) Dívám se za sebe a lekám e, protože vidím osamoceného turistu, tak snad bude v pohodě :-) Sestupuji dolů k mokřinám, trail není moc dlouhý, jak zjišťuji, ale příjemný.

Přecházím plynule nadalší "suchou" trasu - Yucca Ridge Trail a to už začíná být opět horko a přede mnou se objevuje cesta do kopce. Nejraději bych se vydala jinou, stinnou cestou, ale láká mě výhled, který budu mít. Dostávám se na dohled odpočívadlu s lavičkou a už z dálky vidím, že ten kopec stál za to. V dálce zasněžený San Jacinto Peak a přede mnou celé údolí - Morongo Valley. Sedám na lavičku, kochám se pohledem a jsem ráda, že alespoň trochu fouká vítr. Pohled je úžasný.

Vydávám se na další cestu, v podstatě není ničím zajímavá, vede po hřebeni, takže údolí vidím z každého úhlu. Zaujali mě kolibříci, kteří začali kolem mě poletovat. Jednoho odpočívajícího se mi podařilo vyfotit :-) Opět tento trail je krátký, takže po chvíli sestupuji zpátky a napojuji se na Desert Willow Trail, kde jsem potkala hada. 
Dostávám se do stínů obrovských keřů, které tvoří nad hlavou klenbu a stín. Jsem docela ráda, protože dneska je zase jeden z dnů, kdy je opravdu "hic (nebo "hyc"? :-)

Ve stínu, na lavičce nějakou dobu odpočívám a užívám si zpěvu ptáků a jiného cvrkotu. Zjistila jsem, že tady mírně "mrholí", asi voda, která se vypařuje z mokřin se zachycuje na listech stromů a vzniká jakési "mrholení".  To je moje laická domněnka, možná nějaký biolog mi tento proces více objasní. Určitě to je ale a příjemná změna oproti vyprahlé okolní krajině. 


Na zpáteční cestě u vchodu fotím ještě na stropě obrysy ptáků, které se tady dají zahlédnout a zaujaly mě i šlápoty zvířat v betonu, které tady naaranžovali. Vypadá to docela "cool" :-)

Tim moje dnešní procházka končí a vracím se zpátky.

Kvetoucí kaktus

Podařilo se mi nafotit květ kaktusu, který prý vykvete jednou, v noci a potom uvadne. 

LA a Amma´s program

Přijíždíme v neděli do LA a ubytováváme se v hotelu Hilton, blízko letiště, kde bude probíhat program. Docela mě překvapuje, že je tady zima a celkem škaredé počasí. V hotelu se to začíná hemžit lidmi, kteří, stejně jako my, přijeli na program a setkat se zase s Ammou. Vypadá to tady jako v Indii a ne v americkém hotelu :-))

Potkávám hodně známých tváří, lidí, které znám z ášramu. Nejde na ně zapomenout, když jsem vedle nich pobývala půl roku :-) Je to celkem zajímavé je vidět po tak dlouhé době, jak se změnili a vlastně jsme všichni zestárli. Je to už 12 let. Začíná se mi vracet hodně vzpomínek na tu dobu.

Pondělí, program začíná v 11 příchodem Ammy a pujou. Opět se setkávám s Ammou a jsem moc ráda, že ji vidím. Je vlastně pořád stejná. Následuje společná meditace, kterou vede Swamiji. Potom celý den Amma dává darshan a hrají se bhajans. Atmosféra je skvělá, jako vždycky. Celý den zůstávám v hotelu a vůbec nemám myšlenky na to, abych se šla někde ven projít. Takže z LA asi nic moc neuvidím. Jídlo je tady zajištěno, vaří se klasické indické, na které jsem se moc těšila nebo organické (bio).  Hned dneska jdu k Ammě pro darshan...Dnešní program Amma zakončuje zpěvem bhajanu.....nedá se popsat nálada v hale, je to úžasné....

Další den pokračuje v podobném duchu, akorát je rozdělen na ranní a večerní program.  Večerní začíná úvodní řečí swamiho, u kterého Amma dělá vtípky na jeho účet, takže se všichni dobře bavíme. Amma pokračuje svým povídám s překladem swamijiho a poté následuje zpívání bhajans. Musím říct, že jsem si celkem špatně sedla, protože jsem přišla pozdě a už bylo všude plno lidí, ale našla jsem místo u pódia. Moc jsem na Ammu neviděla, tak mi to bylo líto. Jaké bylo mé překvapení, kdy po dozpívání se vydala mým směrem, ke schodům, u kterých jsem seděla....takže jsem jí nakonec velmi dobře viděla :-)) Kupuji si ten večer mikinu na podporu jejich humanitárních akcí (aspoň nějaký malý příspěvek :-):

Amma's Dream

"Everyone in the world should be able to sleep without fear, at least for one night. Everyone should be able to eat to his fill, at least for one day. There should be at least one day when hospitals see no one admitted due to violence. By doing selfless service for at least one day, everyone should help the poor and needy. It is Amma's prayer that at least this small dream be realised." -Mata Amritanandamayi Devi

Amma dává opět darshan do pozdních nočních hodin...ale to už odjíždíme, vracíme se zpátky kolem 3 ráno.

 Z těchto 2 dnů nemám žádné fotky (nemohlo se tam fotit) ani zážitky z LA. Program byl tak nabitý, že jsem neměla ani náladu někam chodit :-) Prostě skvělé 2 dny s Ammachi.......Díky!!

http://www.amritapuri.org/

Dostala se ke mě pozvánka na setkání s jejím brahmačárjou v Praze, pro mě velké překvapení. Že by jednou Amma přijela i do Čech....?!

http://www.ammachi.cz/

Big Morongo Canyon Preserve

Po třech dnech "nicnedělání" a "obyčejného" života vyjíždím hned ráno navštívit tady "za humnama" místní rezervaci. Docela se tam těším, protože jsou tam díky mokřinám zelené stromy, které jsou vidět z cesty :-) Takže mi to trochu připomíná domov...

Dostávám se ke vstupu a nestačím se divit, jaké je tady příjemné klima. Vůbec mi to nepřipomíná poušť. Je fakt, že se tady poslední 2 dny trochu ochladilo, takže je hodně příjemné počasí. Ale musím říct, že rezervace předčila všechna má očekávání :-) 

V kiosku při vstupu si beru všechny možné brožurky a hlavně mapu s trasami, abych si mohla trochu náplánovat, kudy to tady prolezu.

Rozhoduji se projít 3 základní trasy, které jsou poměrné krátké. Na ty delší si tady zajedu příště. 

 

Vyrážím na základní trail, a to Marsh trail. Je to tady hodně zarostlé a je tady spousta zpívajích ptáků. Po cestě jsou odpočívácí lavičky, takže občas sedám, relaxuji a nechávám se ovívat větříkem. Poslouchám zpěv ptáků a šumění listí ve větru....tak to mi fakt chybělo :-) Sama sobě se divím, že jsem se tady odhodlala jít až teď. Je to tady moc pěkné. 

Snažím se zachytit i místní zvířectvo, takže fotím, nějakého ptáčka, zpěváčka, ještěrky a zatím nic dalšího tady ze zvířat nevidím. Docela jsem si přála vidět hada, samozřejmě pěkně z dálky nebo leguány. Tak uvidíme, jestli tady na ně někde natrefím :-)

Přecházím plynule na další trasu, a to Mesquite Trail. Pořád si sama pro sebe říkám, kde se tady ta oáza z ničeho nic vynořila. 

Potkávám pár turistů s dalekohledy na krku. Nedivím se, je tady tolik ptáků, které se dá pozorovat. Možná lituji toho, že taky nemám na krku dalekohled. Ale stejně těm anglickým názvům ptáků nerozumím, tak možná příště. 

Taky mě zaujala mapa s otisky šlápot místních zvířat. Tak snad nějakého nebezpečného tady nepotkám. 

Navazuji na další trail - Desert Willow Trail. Tahle cesta asi už bude méně zarostlá a bez mokřin, ale vypadá to tady taky dost zeleně. A opravdu klima se úplně změnilo. Jako bych byla znovu v poušti. Naštěstí už brzo začínají opět mokřiny, takže nebudu z toho taková vysušená. 

Cestou mě vyrušili nějaké zvířata. Z křočku vybíhá ušatý zajíc. A za další zatáčkou něco zašustilo v křoví. Zastavuji se a zkoumám, co to bylo. Předpokládám, že asi nějaký leguán, ale při podrobném zkoumání jsem překvapená. Na větvi je ovinutý had. Neuvěřitelné, chtěla jsem hada potkat a potkávám. Jdu trochu blíž, abych si ho mohla vyfotit. Bohužel je v šíleném křoví, takže ho nemůžu pořádně vidět, ale blíž už raději nejdu. Kdoví, co může udělat a je docela dost dlouhý. Naštěstí je v klidu, takže si ho fotím a potom pěkně potichu odcházím. Jsem ráda, že jsem mohla vidět hada, když o nich tady tak všichni pořád mluví :-)

Tak schválně, jestli ho na fotce najdete :-) 

Pokračuji dál cestou a dostávám se zptky na Marsh trail. Tady si lehám na lavičku ve stínu, pod stromy a odpočívám. Skvělé místo, neuvěřitelný klid a nádherná příroda. Znovu tady určitě zajdu, už jenom kvůli té pohodě. A hlavně, projít ty delší trasy. Tak snad mi bude počasí přát a nebude horko.

Vracím se zpátky, musím ještě dneska dopsat blog, dát tady všechny fotky. Konečně jsem se s blogem dostala do reálu :-) Zítra odjíždíme do LA na 3 dny. Amma tady bude mít svůj program, tak se s ní po dlouhé době zase potkám...no a možná uvidím něco více z LA....

Desert Hills Premium Outlets

Na druhý den, po návště parku, se vydávám do úplně jiných míst, a to do outletů. Všimla jsem si jich při cestě do LA a zjistila, že to není tak daleko. Na internetu nacházím informace o obchodech a jak se tam dostanu, takže docela jednoduché. Zjistila jsem, že tam je asi 130 obchodů. Což je šílené, projít to všechno :-) Jsem zvědavá, jestli tam bude něco zajímavého za zajímavé ceny. Vytipovávám si obchody, kde mají nějaké akce, abych nemusela lézt do každého.

Cesta tam je poklidná, po cestě se zastavuji fotit větrné elektrárny (fotky jsou už na blogu) a najíždím na highway 10, směr west. Exitem sjíždím k outletům a hledám západní křídlo celého aerálu, kde bych chtěla zaparkovat a začít s obhlídkou. Je tady docela málo lidí, což je dobré. Možná to je tím, že je úterý, kolem poledne. West wing je příjemné tím, že je docela malé a je tady méně obchodů. Nemusím se tolik nachodit. V obchodech mají kupodivu velmi dobré ceny a všude nějaké slevy. Pár věcí nakupuji, ale spíš si dneska dělám přehled, co tam je a co není :-)

Rozhoduji se přejet s autem do vedlejšího east wing. Jsem zaskočená, že to je tak obrovské. Vzala jsem si totiž blbé boty a už začínám mít odřené paty :-) 

 Nicméně jsem zvědavá, takže parkuji a jdu si dát kolečko, kolem shopů. Tady už je docela dost lidí, a zjišťuji, že nejvíce japonců. Výběr je veliký, ceny některých věcí super. Jsem už docela z toho unavená, takže spíš jen tak koukám a tipuji, kde příště zajdu. 

Po pár hodinách sedám do auta a jedu zpátky. Příjemné místo pro nakupování. Celkem je to tady klidné, mezi horama a hlavně blízko :-) Koupěchtivé to určitě uspokojí...

Při vyjíždění přemýšlím, kudy se dostanu na správnou stranu highway. Přijíždím totiž na kruháč, který vůbec nevypadá jak kruháč a vůbec se v tom nevyznám. Samozřejmě odbočím blbě a vyjíždím na highway směr LA, takže musím opět dalším exitem sjet a někde najet do správného směru. Trochu jsem si pojezdila, ale naštěstí sjezd byl blízko. Dostávám se do správného směru a fičím zpátky. 

Cestou fotím z auta ještě větrné elektrárny, protože se nedá nikde zastavit. Jsem ráda, že se vracím. Další zkušenosti za sebou. Takové nakupování může člověka více unavit než lezení po skalách v parku :-D

Joshua Tree park_pokračování

Větší část mapy parku, podle které jsem se orientovala.

Podle mapy se rozhoduji jet na další místo, které je velmi blízko. Je to Barker Dam. Dle popisu bych tam měla uprostřed pouště a skal najít malou přehradu, která byla postavena okolo roku 1900 a měla sloužit jako místo, kde se měl napájet dobytek (cattle :-) a pro zlatokopectví nebo jak to mám nazvat :-D Teď "přehrádka" slouží jako rezervoár vody pro místní zvířectvo a rostlinstvo.

Na tuhle procházku jsem se vybavila vodou a samozřejmě foťákem. Procházka byla úžasná, písečná cestička mezi skalami a na konci vykoukla voda uprostřed pouště. Jak osvěžující pohled. 

Zjistila jsem totiž, že i na tak krátkou túru mi půl litru vody nestačilo. Šetřila jsem každou kapku, protože jsem nevěděla, kudy mě ta cesta ještě povede a jak bude dlouhá. Divné, pořád mám s tou vodou nějaké problémy :-D Naštěstí se za mnou začali vynořovat dvojice turistů, tak jsem si říkala, že by mě asi nenechali umřít žízní mezi kaktusy...

Cesta kupodivu pokračovala dál do pouště opravdu mezi kaktusy a jiné křoky...no a tady mi umřela baterka ve foťáku. Skvělé a to jsem teprve na začátku mé prohlídky parku :-( Stačila jsem ještě nafotit potom pár fotek, ale zbytek mám pouze ve své hlavě :-).  

Tenhle trail končil malbami na skále a odtud jsem se vracela zpátky k autu. Už jsem se těšila na klimatizaci, slunce nemilosrdně peče.

Mohla jsem jít ještě na další podobnou túru, ale rozhoduji se vzhledem k venkovní teplotě a bez foťáku pokračovat dál, na další místo, a to Keys View. Pěší túry si nechám na příště. Je jich tady docela dost, některé vycházkové, jiné více obtížné. Počkám si, jestli se náááhodou trochu neochladí :-)

Vyjíždím zpátky na Park Boulevard a mířím nahoru do kopců, mírnými serpentinami na vyhlídkové Keys View. Měla bych vyjet do výšky 5185 ft (1581 m) a vidět pod sebou rozlehlé údolí s pouští a na horizontu hory. Už se na to těším a hlavně, asi tady bude trošičku chladněji. 

Vjíždím do poslední zatáčky a parkuji na přilehlém parkovišti. Potkávám tady pár japonských turistů, nějakého indiána s rodinkou a za chvíli přijel nějaký blázen s obrovským autem a s ještě větším karavanem. Skoro neměl kde zaparkovat. No škoda, že si šetřím poslední záběry na výhled do údolí :-)

Je to tady úžasné...sedám na lavičku a nechávám se ovívat větříkem. Dávám si svačinku a koukám kolem dokola a přemýšlím nad místní krajinou. Je to tady opravdu zvláštní. 

Z rozjímání mě vyrušil ten blázen (s tím karavanem), který se nahoře zapovídal s dvojicí američanů, je to francouz, začal jím vyprávět o svém byznysu s vínem. Ne že bych poslouchala, ale nedá se to přeslechnout. Má dlouhý monolog a docela hlasitý. Je srandovní...no nic, zvedám se a mířím na poslední prohlídku místa jménem Jumbo Rocks. Jsem zvědavá, jak moc jsou jumbo :-)

Po docela dlouhé cestě zpátky dolů, odbočuji směr Sheep Pass, které míjím a dál k Jumbo Rocks. K tomuhle místu nemám žádný popis, takže netuším, co mě tam čeká. 

Po delší době konečně uvidím cedulku s odbočkou ke skalám a vjíždím tam. Je to vlastně kempingové místo mezi opravdu obrovskými obrovskými balvany...a samozřejmě nádherné. Jsou tady zákoutí s výhledem do pouště a je to hodně uzavřené. Projíždím úplně každým místem, kde se dá kempovat. Jsem totiž zvědavá, co za další zatáčkou na mě vykoukne. Na jednom místě zastavuji s tím, že si tady dám oběd. Moc dobrý nápad to nebyl, protože moc stínu tady není. Nakone jsem kousíček stínu našla pod jakousi palmou, tak usedám a chvíli relaxuji a jím. Ale po dojezení obědu se ihned balím, protože se to nedá moc vydržet. Je to škoda, místo je opravdu skvělé. Určitě se tady chci vrátit, udělat "pár" fotek a prolézt to tady.

Vydávám se tedy zpátky po Park Boulevard směr Joshua Tree Village. Užívám si ještě okolní krajiny a opět zastávky kvůli opravě cesty. Tentokrát stojím sama před stopkou, kterou v ruce drží místní pracovník. Docela ho lituji, musí mu být fakt horko. Říká mi, že musím vydržet tak 5 minut a budu moct jet. Čekám na servisní vozidlo, které mě povede...

Dostávám se k budce s rangerem, který kontroluje mou vstupní kartu do parku a těším se domů. 

Po cestě zpátky se ještě zastavuji v obchodě pro zmrzlinu :-) 

Joshua Tree park

Tak konečně jedu do parku. Balím se hned ráno, abych tam dorazila ještě za normální venkovní teploty. Je fakt, že se tam tak těším, že jsem si vůbec nenastudovala, co se tam dá dělat, a ani jsem se na to neptala. Takže tam jedu tzv. "na slepo", uvidíme, co mě tam čeká. Jediné co vím je, jak se tam dostat a kterým vstupem tam vjedu :-)

Předpokládám, že tam budu tak půl dne, nejsem si totiž jistá, jak dlouho na sluníčku vydržím. Beru si sebou dostatek vody (i když později zjišťuji, že jsem si měla vzít mnohem více) a nějaké jídlo. Kartu pro vstup jsem dostala, takže můžu ušetřit 15 dolarů. Doufám, že nějaku mapu a informace dostanu při vstupu. 

Hážu všechny věci do auta a vyrážím. Zastavuji se ještě ve městě na benzín, abych tam někde neuvízla s prázdnou nádrží. Vůbec netuším, kolik kilometrů se tam dá najezdit. Vjíždím do vesnice Joshua Tree a zpomaluji, abych zaregistrovala ulici, kterou mám odbočit do parku. Jmenuje se příznačně Park Boulevard. Úspěšně na první pokus odbočuji a mířím směrem vzhůru klikatou cestou. Jedu docela dlouho a začínám být nervózní, jestli jsem opravdu dobře zabočila. Až najednou v dálce a na kopci uvidím nějakou budku, takže předpokládám, že to bude vstup do parku. Nemýlím se! 

Přijíždím ke stopce a z okýnka na mě vykoukne ranger a ptá se mě na kartu nebo jestli budu platit vstup. Ukazuji mu kartu, chce ještě po mě najaký ID doklad. Sice jsem nepochopila proč, ale dávám mu mezinárodní řidičák. Kukne na to a říká, že o.k. :-) Ptá se mě ještě, jestli potřebuji nějaku mapu. Na to odpovídám, že určitě. Jinak bych asi vůbec nevěděla, co tam mám dělat :-) Hned za branou parkuji a jdu okouknout místní záchody a taky fotím.

Vyrážím směr park. Po chvíli mě zastavuje kolona čtyř aut a zjišťuji, že se cesta opravuje a že je v provozu pouze jeden směr. Skvělé, ty opravy mě neminou ani tady. Čekám, co se bude dít. Za chvíli přijíždí z protisměru servisní vozidlo a my nasedáme do aut a jedeme za ním. Docela dlouho ho následujeme, až začnu být nervózní, protože míjíme spoustu možností k zastavení a focení začátku parku. 

Po chvíli mi to nedá a zastavuji na prvním možném parkování u cesty. Takhle zastavuji ještě několikrát, dokud nepotkám v protisměru to servisní vozidlo. Vykoukne na mě chlápek a říká, že bych tam neměla parkovat, že jsem měla jet s ním. Domlouvám se s ním, že tedy vyrazím dál, že jsem jenom chtěla fotit. Souhlasí. Po chvíli ke mně couvá a říká, že teď v protisměru jedou trucky, ať chvíli počkám až přejedou a potom mám jet. Jsem ráda, že jsem rozumněla, protože ty náklaďáky bych nechtěla v protisměru potkat a couvat :-)

Jedu tedy a dál. Dostávám se k prvnímu místu, které je uvedené na mapě a pravděpodobně něčím zajímavé - Hidden Valley. Píšou, že se dá tady udělat procházka kolem obrovských kamenů, měl by tady být legendární úkryt zlodějů dobytka. Tak uvidíme. Kde se tady schovávali :-)

Parkuji u obrovských skal, kde se dá lézt. Takže horolezci se tady můžou vyřádit. Vyrážím do terénu, je už docela horko. Jdu jen tak na lehko s foťáčkem, tak snad někde neomdlím vyčerpáním :-) Mezi kameny zkouším své další fotky na samospoušť...musím říct, že to je divný pocit tvářit se normálně do foťáku položeného někde na kameni...a hlavně, najít takový kámen, kde se dá položit. Ještě, že jsem tady skoro sama :-D 

Z místa jsem nadšená, dá se tady lézt po kamenech a zjistila jsem, že se tady může i kempovat.

 Místa jsou vždy označené a u každého je nádoba na oheň, kde se dá vařit i grilovat. Opodál je vždy nějaká budka se záchodem, ale bohužel bez vody. Což je tady na většině míst stejné. Kempy s vodou jsou na okraji parku při vstupech. Ale romantika to musí být skvělá. Pár stanů tady nacházím při procházení kolem skal.

Docházím na místo, kde to pravděpodobně končí,  a je to tady moc pěkné. Uprostřed ostrůvek se zelení, jako kdyby tady někdo bydlel...

 Jsem už docela z toho slunka vyčerpaná a samozřejmě bez vody. Příště si beru kamkoli vodu sebou. Ono se to nezdá, ale pálí to hodně. Ale i přesto neodolám a pouštím se nahoru do skal, abych to tam trochu prozkoumala a zalezla si trochu. Nevím, kde mě to vyplivne, při nejhorším se vrátím zpátky stejnou cestou. Fotím opět všechno kolem dokola, takže foťák už je z toho úplně teplý, jsem zvědavá, kdy mi klekne opět baterka :-)

Pouštím se nahoru, kde vidím nějakou cestičku. Prolézám kolem obrovských kamenů a lituji, že jsem si nevzala lepší boty. Mám je samozřejmě v autě, ale kdo to měl tušit, že je zrovna teď budu potřebovat. 

Dostávám se až k místu, kde se musím rozhodnout, jestli to slezu nebo ne. Nevypadá to moc bezpečně, ale nakonec to riskuji a lezu přes balvany dolů. Úspěšně jsem doskočila na zem, ale mám šílenou žízeň, takže už nic nevymýšlím a jdu zpátky k autu. Doplnit tekutiny a podívat se do mapy, kde pojedu dál. 

Cestou zpátky uvidím na obrovském balvanu-skále skupinu horolezců, tak se je snažím vyfotit. Moc lidí jsem tady ještě nepotkala a navíc mě ani nenapadlo, že tam nahoru někdo poleze :-)

Pokračování příště :-)

"Sama doma" a Palm Springs

Ráno se rozhoduji, co dneska budu dělat sama doma a v kolik vyrazím do Palm Springs. Pojedu asi až odpoledne. Dneska vyzkouším pračku a kouknu na internet, co ve světě a doma nového. 

Dopoledne uběhlo docela rychle, vyprané mám, tak se chystám na svou první cestu :-)

Sbalila jsem si dostatek vody a vyrážím na cestu. Koukám totiž na teploměr a nestačím se divit, dneska je fakt dost horko. Kolem 35 stupňů. Výkyvy jsou tady zajímavé, ráno 10 stupňů a odpoledne tohle. Moc jsem si nevybrala dobrý den na město, ale zkusím to.

Chci po cestě vyfotit větrné elektrárny, ale když vidím, jaký je nad údolím opar, tak se rozhoduji jet dál a zkusit to vyfotit jindy. Z těch fotek by totiž nic nebylo. Najíždím na highway směr east na Palm Springs a řadím se rychle do pruhu a přejíždím z jednoho do druhého. Jsou tady jenom čtyři, takže pohoda. Po nějaké době sjíždím exitem na Palm Springs a projíždím hlavní ulicí přes nesčetné semafory až k odbočce na centrum. Našla jsem tady nějaké shopping centrum, tak se tam jdu podívat.

Při výstupu jsem málem omdlela, nesnesitelné teplo a vlhko, to asi z toho zavlažování golfových hřišť a hlavně je to v údolí. Už chápu, proč nikoho nevidím na ulicích, jsou buď doma nebo v klimatizovaném autě. Takže z mého plánu asi sejde, chtěla jsem se pěšky projít po okolí a nafotit nějaké fotky. Popř. si udělat někde piknik. To bych se ale během deseti minut upekla. Jsem už zpocená, když vylezu z auta.

Procházím obchody a akorát nacházím jeden, kde je nějaké oblečení, tady trávím asi nejvíce času., jako správná ženská :-) Vracím se ještě zpátky do jiného shopping centra na nákup nějakého jídla, kde je to levnější a okoukávám, co všechno tady je. 

Vracím se zpátky do centra, tentokráte dál, ale je tak teplo, že akorát sedím v autě, jedu pomalu a koukám kolem sebe. Občas vylezu a vyfotím nějaký zajímavý pohled na hory a město. Po projížďce po městě se rozhoduji jet domů, protože jsem z toho horka otrávená. Moc jsem toho nenafotila, tak snad příště.

Ale ještě jednu cestu jsem si vyhlídla při cestě do centra, a to do takového kopce. Napadlo mě, že to může být zajímavé se podívat z vrchu na město. Při cestě zpátky tam odbočuji.

Fotím si cestu nahoru, sedám do auta a vyrážím. Po pár metrech mě zaráží cedule o tom, že to je soukromý pozemek, a že bych jako neměla jezdit dále :-) Jsem už ale rozhodnutá a natěšená, takže to porušuji a jsem zvědavá, co bude...jedu nahoru serpentinami a najednou cesta končí branou k nějakému honosnému domu :-) Vrátný vylézá, když mě vidí, ale zas zalézá, když vidí, že jsem se asi spletla :-D Otáčím se a fotím zase alespoň z auta, nedá se totiž nikde zastavit.

Cestou se zastavuji nakoupit jídlo a jedu zpátky do hor. Snad tam bude méně teplo. Výlet nedopadl podle mých očekávání. Příště to musím lépe promyslet a pozjišťovat, co se dá a nedá. Naštěstí je to kousek a určitě stojí za to, se tady ještě jednou podívat.

Plánuji cesty po okolí a blázinec kolem odjezdu rodinky

Plánovaný odjezd do San Franciska je odpoledne po vyzvednutí dětí ze školy. To jsem fakt zvědavá, jak to stihnou :-) Není nic zbalené, ještě řeší na poslední chvíli pracovní záležitosti, výměnu oleje v autě apod. Vypadá to na pořádný blázinec. Raději se klidím z cesty do pokoje a koukám na internet, kde všude bych mohla vyrazit na cesty.

Nejvíce se těším na prohlídku Joshua Tree National Park, který není moc daleko, ale vypadá dost rozsáhle. Anav. mi půjčuje celoroční kartu pro vstup, takže jsem ráda, protože ušetřím 15 dolarů (za každý vstup) a můžu tam jet víckrát. Vypadá to totiž na více návštěv podle mapy.

Zítra se chystám vyrazit na nákupy a prohlídku Palm Springs, vypadá to tam docela zajímavě a hlavně to je nejbližší větší město.

Objevila jsem ještě tady nedaleko, směrem na LA nějaké značkové outlety (alespoň ta jedna cesta do LA byla užitečná, protože jsem to zahlídla z dálnice :-), takže se zkusím podívat i tam, jestli stojí za to tam něco nakoupit.

A nakonec jsem zjistila, že tady za humnama je rezervace s množstvím krátkých poznávacích tras. Tohle studuji nejvíce, abych věděla, co za živočichy a rostliny tam uvidím.

Naplánováno tedy mám, uvidíme, jestli to všechno za ten týden stihnu. Když ne, tak někdy jindy. Ještě tady nějaký ten pátek pobudu...jdu zjistit, jak na tom rodinka je s odjezdem :-)

Vypadá to tedy bledě, musí se pracovně zdržet,  takže odjezd je v nedohlednu, jestli odjedou večer, tak to bude super.

Jdu se bavit s děckama, protože jsou už nedočkavé a těší se. Odjíždí totiž na celé prázdniny pryč. Zkouším domácí muffins s borůvkama a ořechama a musím říct, že jsou výborné. Musím se trochu krotit, abych si nedala další :-) Odjezd se protahuje, tak se díváme na DVD. Děcka začínají být otrávené a pomalu unavené. Ani se jim nedivím :-) Těšily se, že si pustí v autě DVD, a nic z toho. Nakládají všechny věci do auta a pořád se ptají, kdy už pojedou.

Mezitím se porouchá zámek v hlavních dveřích, což je docela průser, protože s tím nejde hnout. To mi ještě chybělo :-) Musí to opravit a hledáme náhradní řešení pro vstup jinými dveřmi. Super záležitost před jejich odjezdem. Trochu napětí...jak to všechno dopadne.

Nakonec Anav. objednává na večeři pizzu, protože s večerí moc nepočítala. Pizza teda nic moc. Máme fakt lepší.

Odjíždí o půl jedenácté, a cvhíli před tím se podařilo opravit zámek. Docela jsem si oddechla!!

Zítra vyrážím na první výlet do Palm Springs. Jsem zvědavá!!! :-)

Řídím auto, zjišťuji doprav. předpisy a dostávám další instrukce....

Dneska si konečně zařídím na amerických silnicích, už se docela těším. S Anav. pojedeme nahoru do města ještě na poslední nákupy a bude mě instruovat, kdybych náááhodou měla problémy na silnici :-) Naštěstí má auto na mech. řízení, takže si nemusím zvykat na automat. 

Jenom mimochodem, už jsem se adaptovala na místní čas, takže časový posun už mi nedělá problémy. Jsem ráda, protože jsem se fakt cítila "mimo".  Alespoň o jednu starost méně. Teď zjišťuji, jak to je teda na těch amer. cestách.

Co mě asi nejvíce připadalo na první pohled chaotické je, že na křižovatce si nedávali přednost z prava. To mi přišlo fakt na hlavu. Funguje to tedy takto: většinou jsou na vedlejších silnicích stopky, je to nakresleno i na cestě, tohle je nejdůležitější, prý se to docela pokutuje, když nezastavíte. No a jednoduchý princip, kdo první přijede, ten první jede. Tohle mě fakt nenapadlo jako řešení, no jo no, američani. Když přijedete zároveň, tak platí přednost zprava. Alespoň tak mi to Anav. vysvětluje. 

Na semafory jsem si taky musela zvykat, abych opravdu nezastavila uprostřed křižovatky :-) Potom jsem si musela nechat vysvětlit, jak funguje prostřední pruh, který je žlutě ohraničený. Je to vlastně praktické řešení pro odbočování na těch jejich dvouproudovkách, v podstatě nepřekážíte za vámi jedoucím autům no a samozřejmě to platí i pro najíždění na dvouproudovku. 

Nejpraktičtější mi přišlo ale značení ulic na hlavní silnici. Před každou odbočkou, vlevo i vpravo byla cedule s názvem ulice, s tímhle se fakt neztratíte a odbočíte tam, kde chcete. Vyzkoušela jsem si to při svých výletech. 

A ještě jsem si musela zvyknout na jejich značky, většinou tam jsou nápisy, takže jsem se musela naučit rychle číst :-) Např. když sjíždím na highway nebo naopak chci vyjet exitem, tak jsou velké nápisy názvy směru, třeba Los Angeles a nápis "left lane" (levý pruh) apod. 

Zvyknout jsem si musela rychle ještě na jednu věc, a to, že mě může kdokoli a kdekoli předjíždět v pruzích i v pravo. Občas je třeba v horách při stoupání nápis, že pomalé vozidla se mají držet v pravém pruhu, aby se předešlo zácpám. Ale v podstatě si každý dělá co chce.

Pro pohodlnost jsem si přepočítavala míle na kilometry, abych jako věděla, jak rychle jedu :-)  Musím říct, že se tady jezdí pomalu, myšleno podle předpisů. Např. na highway 65 - 70 mil. V praxi na highway si většina fičí docela rychle. Někdy jsem se bavila pozorováním "pirátů silnic", jak předjíždějí z jednoho prudu do druhého, kde zrovna bylo volno. Šílenci. Ale vypadalo to zábavně :-)

Ještě jedna zkušenost, rychlost tady docela často měří policie. Buď jedou za vámi nebo někde číhají. Takže raději rychlost budu dodržovat :-) Náhodou jsem je vyfotila schované, když jsem fotila ty velké větrné elektrárny. Možná je tam někdo na fotce objevil :-D Trochu mě to vylekalo, aby si třeba nemysleli, že je tajně fotím, ale potom jsem se tvářila jako turista a fotila všechno kolem dokola :-)))

Vybavena teoretickými radami, vyrážíme do města. Žádné kolapsy se nekonaly, až na zácpu, která se tvořila díky tomu, že se na cestě pracuje (kreslí všechny ty pruhy) a blokují jednotlivé pruhy. Dojíždíme k Walmartu, kde si musím pořídit sluchátka na skype a koupit místní mobil, pro případ, že bych jim potřebovala volat. Mobil se dá koupit s nabitou kartou, takže mám k dispozici 300 minut, ale docela nepraktické je to, že vám to žere minuty, i když vám někdo volá. Zaplatit musíte fakt všechno. 

Anav. vyřizuje ještě další záležitosti na poště, vrací DVD do půjčovny a jedeme zpátky domů. Jede se mi skvěle, problém žádný, až na to, že jsem zapoměla, kterou ulicí mám odbočit k baráku :-) Skoro jsem to přejela, naštěstí se mě včas Anav. na to ptá a ukazuje mi orientační bod. Dojeli jsme šťastně domů! Musím říct, že děti vzadu neměli ani trochu strach :-)))))

Už se těším na cestování po okolí. Teď alespoň ještě vyrážím na procházku po okolí, tentokrát jinými cestami. Potkávám opět jednoho pána, kterého jsem potkala minule a opět mě zdraví Hi, tak jako všichni tady. Cestou do kopce potkávám nějakou lady na koni. V tom horku se divím, že vůbec s ním někam vyrazila. Po chvilce se zastavuje a dává se se mnou do řeči. Zjišťuje, co dělám v tom horku venku (jsem si říkala, že to musí být pro ty lidi podivné :-) a jestli tady někde bydlím. Potom se bavíme o její kobyle, na kterou je patřičně pyšná a říká mi, že jí stála 25 tis. dolarů. Levná kobylka. Paní je asi dost společenská a nudí se, protože u dalšího domu zastavuje a dává se do řeči s mítními chlapíky. 

Cestou mě zdraví další lidi a to i z auta. Je to docela milé. Procházímikolem místních domků a zjišťuji, že je jich celkem dost k pronájmu. Myslím, že tady hodně lidí jezdí jako u nás na chatu. 

Večer dostávám další instukce okolo chodu domu. Kdy mám zapnout klimatizaci, kdy přijedou pro odpad (musím dotáhnout popelnice k silnici), že mám zapínat na noc světlo před vchodem (aby prý zloději věděli, že tu někdo je :-), kdy mám jaké kytky zalít apod. Musím si to začít psát, je toho nějak hodně :-D  Ještě jsem se musela naučit prát v té jejich obrovské pračce. Úplně jiný systém než u nás. O troubě ani nemluvím. Někdy mi to připadá, jako bych byla na jiné planetě, ale pořád lepší, než kdyby byly kolem mě čínské nebo japonské nápisy, že :-) 

Zítra rodinka odjíždí. Jsem zvědavá, co všechno stihnu podnikout, když tady nebudou :-)

Fotky větrných elektráren - Windmills

Snažila jsem se najít místo na vyfocení těhle monster, ale moc se mi to nedařilo. Musela bych asi hledat nějaké special místo a to by bylo na dlouho. Tak jsem fotila z auta, přes trochu špinavé přední sklo :-) Hodně jich je totiž kolem highway. 

Připadá mi to, jako bych byla někde na Marsu, jsou jich tady tisíce. Ještě to umocňuje ta okolní krajina. Ale tohle se na ty fotky nepodařilo zachytit.

Dělám au-pair a rychlý nákup v Palm Springs

Dneska jsem dostala veledůležitý úkol! Vyzvednout děti ze školy a odpoledne je na chvíli hlídat :-) Anav. se mě ptá, jestli chci jet autem nebo pěšky. Určitě pěšky! Je to ani ne deset minut, snad to ty "nebohé" děti zvládnou ;-)

Po dopoledni stráveném na skypu a internetu docela vítám tu krátkou procházku pro děti. Je fakt, že je neustále horko, ale trochu procházky na čerstvém vzduchu neuškodí. Před školou se už srocují rodičové a všichni se uchylují do stínu jediného stromu/palmy, který tam je. První příbíhá prvňačka S. a vítá se se mnou pusou roztáhlou od ucha k uchu :-D První na co se mě ptá je, jestli jdeme pěšky nebo autem. Tak jí odpovídám, že pěšky, že to je zdravější. Moc se ale na to netváří. Bohužel musíme dlouho čekat ještě na D., nějak se někde asi zakecal se spolužáky, vychází s nějakou maketou domku. Tak mi vysvětluje, že dělal z papíru maketu španělského kostela. Docela zajímavé. Cestu jsme nakonec zvládli, i když s malými stížnostmi S. :-)

Odpoledne se zabavuji s děckama rock painting-em (kreslení na kameny). Naučila jsem se další anglické slovíčko, protože jsme malovali Ladybug (bedrunku :-). Kupodivu byly děcka celý ten čas hodné, ale pouze do doby, než ve dveřích spatřili maminku :-D Spustil se v nich nějaký program "a teď budeme čertíci". Vydrželo jím takhle zlobit až do večera. Anav. jim řekla, že díky nim nebudu chtít mít děti :-) Asi to je všude stejné. 

Anav. se rozhoduje jet nakupovat do Palm Springs, abych věděla, jak se tam dostat (zmínila jsem se, že bych tam chtěla zajet, když tady nebudou). Nasedáme do auta a vyrážíme dolů do údolí. Vyjíždíme z hor a projíždíme kolem větrných elektráren, které mě pořád udivují svou velikostí a množstvím na jednom místě. 

Vysvětluje mi, že je tady mezi horama "větrný tunel", proto je to tady tak koncentrované. A je fakt, když jsem je později fotila, že mě málem odfoukl vítr.

Dojíždíme do Palm Springs relativně rychle, cesta je jednoduchá. Vylézám z auta a málem jsem omdlela. Je tady ještě větší horko než nahoře v horách. Dozvídám se, že to je tady vždycky tak a že navíc je tady velké množství golfových hřišť, které se musí zavlažovat, proto i vlhko. Tak to si nedovedu představit, co tady budu dělat na výletě. Asi budu sedět v klimatizovaném autě a koukat ven :-)

Nákup probíhá rychle, ještě mi Anav. ukazuje, kde odbočím do centra a vracíme se zpátky. Je už docela pozdě, děti jsou zlobivé. Zastavujeme se ještě pro mexické jídlo do Baja´s, takže můžu konečně vyzkoušet jejich oblíbený fastfood. Dáváme si zdravý buritos :-) Anav. pochází totiž z New Mexica, tak asi proto takové jídlo :-) Fičíme zpátky domů do hor.

 Večer ještě studuji na internetu možnosti výletů, když tady budu sama. Určitě se budu chtít podívat konečně do Joshua Tree National Park!