Dneska si konečně zařídím na amerických silnicích, už se docela těším. S Anav. pojedeme nahoru do města ještě na poslední nákupy a bude mě instruovat, kdybych náááhodou měla problémy na silnici :-) Naštěstí má auto na mech. řízení, takže si nemusím zvykat na automat.
Jenom mimochodem, už jsem se adaptovala na místní čas, takže časový posun už mi nedělá problémy. Jsem ráda, protože jsem se fakt cítila "mimo". Alespoň o jednu starost méně. Teď zjišťuji, jak to je teda na těch amer. cestách.
Co mě asi nejvíce připadalo na první pohled chaotické je, že na křižovatce si nedávali přednost z prava. To mi přišlo fakt na hlavu. Funguje to tedy takto: většinou jsou na vedlejších silnicích stopky, je to nakresleno i na cestě, tohle je nejdůležitější, prý se to docela pokutuje, když nezastavíte. No a jednoduchý princip, kdo první přijede, ten první jede. Tohle mě fakt nenapadlo jako řešení, no jo no, američani. Když přijedete zároveň, tak platí přednost zprava. Alespoň tak mi to Anav. vysvětluje.
Na semafory jsem si taky musela zvykat, abych opravdu nezastavila uprostřed křižovatky :-) Potom jsem si musela nechat vysvětlit, jak funguje prostřední pruh, který je žlutě ohraničený. Je to vlastně praktické řešení pro odbočování na těch jejich dvouproudovkách, v podstatě nepřekážíte za vámi jedoucím autům no a samozřejmě to platí i pro najíždění na dvouproudovku.
Nejpraktičtější mi přišlo ale značení ulic na hlavní silnici. Před každou odbočkou, vlevo i vpravo byla cedule s názvem ulice, s tímhle se fakt neztratíte a odbočíte tam, kde chcete. Vyzkoušela jsem si to při svých výletech.
A ještě jsem si musela zvyknout na jejich značky, většinou tam jsou nápisy, takže jsem se musela naučit rychle číst :-) Např. když sjíždím na highway nebo naopak chci vyjet exitem, tak jsou velké nápisy názvy směru, třeba Los Angeles a nápis "left lane" (levý pruh) apod.
Zvyknout jsem si musela rychle ještě na jednu věc, a to, že mě může kdokoli a kdekoli předjíždět v pruzích i v pravo. Občas je třeba v horách při stoupání nápis, že pomalé vozidla se mají držet v pravém pruhu, aby se předešlo zácpám. Ale v podstatě si každý dělá co chce.
Pro pohodlnost jsem si přepočítavala míle na kilometry, abych jako věděla, jak rychle jedu :-) Musím říct, že se tady jezdí pomalu, myšleno podle předpisů. Např. na highway 65 - 70 mil. V praxi na highway si většina fičí docela rychle. Někdy jsem se bavila pozorováním "pirátů silnic", jak předjíždějí z jednoho prudu do druhého, kde zrovna bylo volno. Šílenci. Ale vypadalo to zábavně :-)
Ještě jedna zkušenost, rychlost tady docela často měří policie. Buď jedou za vámi nebo někde číhají. Takže raději rychlost budu dodržovat :-) Náhodou jsem je vyfotila schované, když jsem fotila ty velké větrné elektrárny. Možná je tam někdo na fotce objevil :-D Trochu mě to vylekalo, aby si třeba nemysleli, že je tajně fotím, ale potom jsem se tvářila jako turista a fotila všechno kolem dokola :-)))
Vybavena teoretickými radami, vyrážíme do města. Žádné kolapsy se nekonaly, až na zácpu, která se tvořila díky tomu, že se na cestě pracuje (kreslí všechny ty pruhy) a blokují jednotlivé pruhy. Dojíždíme k Walmartu, kde si musím pořídit sluchátka na skype a koupit místní mobil, pro případ, že bych jim potřebovala volat. Mobil se dá koupit s nabitou kartou, takže mám k dispozici 300 minut, ale docela nepraktické je to, že vám to žere minuty, i když vám někdo volá. Zaplatit musíte fakt všechno.
Anav. vyřizuje ještě další záležitosti na poště, vrací DVD do půjčovny a jedeme zpátky domů. Jede se mi skvěle, problém žádný, až na to, že jsem zapoměla, kterou ulicí mám odbočit k baráku :-) Skoro jsem to přejela, naštěstí se mě včas Anav. na to ptá a ukazuje mi orientační bod. Dojeli jsme šťastně domů! Musím říct, že děti vzadu neměli ani trochu strach :-)))))
Už se těším na cestování po okolí. Teď alespoň ještě vyrážím na procházku po okolí, tentokrát jinými cestami. Potkávám opět jednoho pána, kterého jsem potkala minule a opět mě zdraví Hi, tak jako všichni tady. Cestou do kopce potkávám nějakou lady na koni. V tom horku se divím, že vůbec s ním někam vyrazila. Po chvilce se zastavuje a dává se se mnou do řeči. Zjišťuje, co dělám v tom horku venku (jsem si říkala, že to musí být pro ty lidi podivné :-) a jestli tady někde bydlím. Potom se bavíme o její kobyle, na kterou je patřičně pyšná a říká mi, že jí stála 25 tis. dolarů. Levná kobylka. Paní je asi dost společenská a nudí se, protože u dalšího domu zastavuje a dává se do řeči s mítními chlapíky.
Cestou mě zdraví další lidi a to i z auta. Je to docela milé. Procházímikolem místních domků a zjišťuji, že je jich celkem dost k pronájmu. Myslím, že tady hodně lidí jezdí jako u nás na chatu.
Večer dostávám další instukce okolo chodu domu. Kdy mám zapnout klimatizaci, kdy přijedou pro odpad (musím dotáhnout popelnice k silnici), že mám zapínat na noc světlo před vchodem (aby prý zloději věděli, že tu někdo je :-), kdy mám jaké kytky zalít apod. Musím si to začít psát, je toho nějak hodně :-D Ještě jsem se musela naučit prát v té jejich obrovské pračce. Úplně jiný systém než u nás. O troubě ani nemluvím. Někdy mi to připadá, jako bych byla na jiné planetě, ale pořád lepší, než kdyby byly kolem mě čínské nebo japonské nápisy, že :-)
Zítra rodinka odjíždí. Jsem zvědavá, co všechno stihnu podnikout, když tady nebudou :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat